Říkal Jan Sokol a také tak žil.

Setkávání s Janem Sokolem bylo, a myslím, že nejenom pro mne, osvobozující. Pro ten zvláštní pocit bezpečí, že se mi v jeho přítomnosti vlastně nemůže nic stát. A to je, jak mi časem došlo, teprve ona základní podmínka k vážnému rozhovoru. K rozhovoru, nalézajícím porozumění, ve kterém se bereme navzájem vážně.

Jan Sokol byl filosof, dost psal a naštěstí také učil. Držel jednoduché krédo, cituji:

„Ve filosofii nejde o to, co si kdy, kdo myslel, ale jak se to má s pravdou věcí, a to je deviza filosofického vzdělávání. Předměty i témata se musejí dotýkat života. Musejí se vztahovat k reálným skutečnostem. Akademický ping pong, kterému nikdo jiný nerozumí, jak se hraje v některých odborných časopisech, mi byl vždycky cizí."

Jan byl citlivý, nemyslel v kilometrech, věděl, jaké bohatství v sobě může skrývat každý milimetr, jak říká klasik, a mohu pokračovat.

Nerad viděl, když se lidé hněvají na svou dobu, už proto, že si tím sami sobě škodí.

Nepodléhal potlesku.

Byl spolehlivý. Žil zodpovědně, podstatné věci neodkládal, nevím o ničem, co by zanedbal.

Podle příkladu Jana Sokola bychom měli i my, každý z nás, také zanést pár snopů do Kristovy stodoly, i když jich tam asi nedoneseme tolik, kolik on.

Jan Sokol vstoupil do věčnosti.

A my máme to štěstí, že jsme mohli být spolu s člověkem, který nám svými postoji sděloval, že život je dar, trvalý a dokonce i nezasloužený. Dar, který nás zavazuje, abychom před druhými nezavírali oči, jednali vždy poctivě a nebáli se.