Viktor Parkán (17.5.1946 - 11.2.2025) Viktor by si nepřál plačtivé povídání, tedy ode mně neuslyšíte obvyklé vzpomínky na mrtvého, ale na, v srdcích stále živého, kamaráda. Povím to od začátku. Viktor se narodil v Praze za Třetí republiky v roce 1946. Do školy začal chodit v Teplicích, kam se rodina přestěhovala. Od čtvrté třídy opět v Praze, v roce 1964 maturoval. Zkoušku na Stavební fakultu ČVUT sice složil, kvůli konfliktu s učitelem přijat nebyl. Živil se pár měsíců jako brigádník zeměměřičstvím, potom jako kulisák ve Vinohradském divadle. Dvanáct let, nejdéle jak kde, byly v tom i dva roky vojenské služby. My, kteří jsme vojnu v té době absolvovali, rozumíme Viktorovi dobře, když prohlásil: "Tu šílenou permanentní šikanu, prožít ještě jednou, raději bych si usekl ruku“. Na konci vojny Viktor prožil vpád spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968. Československá Lidová armáda tehdy předvedla, že k obraně země neslouží. Okupace Viktora velice zasáhla. Do emigrace se mu nechtělo, ale s tou situací a s režimem, který se tu pak začal vytvářet, se nikdy nesmířil. Vrátil se do divadla. Už jako mistr provaziště se sblížil s novým kulisákem, Charlie Soukupem, významnou postavou československého undergroundu. Ten ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl do rodiny Němcových v Ječné ulici. Bylo to důležité centrum neoficiálního kulturního a intelektuálního života. Pro Viktora bylo vymalováno: „A jakmile člověk poznal tyhle lidi, nebyla už cesta zpátky říkal. Byli charakterní, inspirativní, bylo to zkrátka jasné.“ Poměry v divadle začaly být nesnesitelné, v roce 1976 dal výpověď. S budoucí manželkou Petrou se rozhodli odstěhovat na venkov. Společně s přáteli Kubíčkovými koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích a bydlet bylo kde. V lednu 1977 vyšla Charta 77, Petra jí vzápětí podepsala a začal sled „řepčických potíží“. Viktor záhy rovněž podepsal. Do domu se přistěhoval ještě Charlie Soukup a jeho žena. Hudebník Neduha si v tanečním sále zřídil zkušebnu skupiny Extempore. Začaly jezdit desítky přátel, většinou z disentu: Martin Jirous, Václav Malý, Dana Němcová, Josef Zvěřina, katolický kněz, vězněný v 50. letech, Jan Sokol abych vzpomněl některé. Dům se vůbec stal kulturním útočištěm studentů a mnoha mladých lidí ze severních Čech. Parkánovým se v Řepčicích narodila dcera Václava, synové Vojtěch a Havel. Viktor pracoval chvíli jako číšník a pak v dělnických povoláních. Koncem 70. let StB spustila likvidační plán, úřady oznámily majitelům, že dům je třeba ve veřejném zájmu vyvlastnit kvůli autobusové otočce, k ní nikdy nedošlo. Parkánovi po několikaletém úsilí sice úředně doložili záměr jako nesmyslný, ale StB prohrát nemohla. V červnu 1983 stačil Zdeněk Bárta, evangelický farář, disident bez státního souhlasu pokřtít děti, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Hned následující měsíc se všichni museli pod policejní dohledem vystěhovat. Vzápětí také byla budova ostrova normality srovnána se zemí. V Praze žil Viktor s rodinou tři roky, než se přestěhovali do malé vesnice u Plané u Mariánských Lázní. Zde se do rodiny narodily dcery Anna a Martina. Pracovat na místní uranové šachtě nikdo nechtěl. Viktor se příležitosti chopil, začal jako naražeč a dotáhl to až na certifikovaného těžebního strojníka. Kdo z Chartistů dosáhl tak vysoko? Po převratu se Viktor vstřícně zapojil. Začal distribuovat tolik potřebný Informační servis a z toho se postupem stal Týdeník Respekt. Posléze nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku. Nejenom tam, ale i všude kolem se často setkával s autoritářskými tendencemi. Svobodně kritického pohledu na deficit v demokratických postojích některých se nikdy nevzdal. V roce 2000 se oženil s Věrou Kabešovou a vzal pod křídla další čtyři děti: Hanu, Doru, Honzu a Jozefa. Prožili spolu dobrý a plný život. Viktor se v životě neulejval. Nohama stál na zemi, srdce měl otevřené, ješitnost se mu pod nohy nepletla. Byl spolehlivým kamarádem, za větrem se nehonil, ani do větru nemluvil. Rozvažoval přímočaře, v morálních postojích se nepletl, jednal se samozřejmou slušností i s nehledanou statečností. Byl platný mnoha blízkým lidem, a jako žárovka svítil i těm vzdálenějším, nejenom jako e-mailový pošťák. Viktore, dobrý brachu, život jsi neprošvihl. Ani ta smrt, na rozdíl od nás, Tě nezaskočila. Žárovkou v našich srdcích jsi natrvalo. Jedna dvoustovka září v srdci Věřině. === 19.2.2025 při zádušní mši v kostele sv. Michala v Jirchářích Vojtěch Sedláček