Jan Kerel
(11.3.1944 - 5.4.2022)
Ve starobylém Fézu, městě ležícím na severu Maroka, manželé Kerelovi před 78 lety přivedli na svět svého druhého syna. Jméno na křestním
listu znělo na Jean-Pierre. Do Prahy se vrátili, když mu bylo 5 let.
Jean-Pierre, česky Jan, absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Na obor architektura při UMPRUM se dostal až napodruhé. Mezitím rok
pracoval v ruprechtickém kamenolomu u Liberce jako kameník.(11.3.1944 - 5.4.2022)
V sedmdesátých létech spolu se Zdeňkem Hölzlem, Petrem Keilem a Jaroslavem Šaferem pracoval v Architektonickém družstvu A13 na futuristickém projektu Gobuňko. Byla to originální česká reakce na avantgardní studie britského Archigramu. Vycházela z optimistického přesvědčení, že město jsou především lidé a jejich vzájemné vztahy; že je to víc než soubor budov.
Později, roku 1977 Jan přešel do Pražského projektoveho ústavu. Zde předvedla nerozlučná dvojice Kerel & Hölzel další, do té doby nevídanou věc. Šlo o projekt vybudování nového Barrandova. Žádné banální sídliště, ale reálné město. Náměstí, dominanty, pěší tahy, ulice, zeleně vše s respektem k lidskému bytí. Dojem z díla korunovalo odvážné rozhodnutí přizvat ke spolupráci sochaře ze šedé zóny, Vladimíra Preclíka, Michala Gabriela, Karla Nepraše.
Po převratu Jan spoluzakládal ateliér AHK Architekti. Podílel se na realizaci budov administrativních, bytových, polyfunkčních, ale i rodinných domů a interiérů. Lze připomenou významné Paláce jako Myslbek nebo Křižík, dále Dům Teta, kancelářské budovy Smíchov Gate, nebo Českou pojišťovnu Pankrác, ale třeba i Pomník obětem komunismu s Olbramem Zoubkem. Výčet všech zdařilých projektů je na povolanějších, proto nebudu pokračovat, také bych snadno některou z realizací mohl uvést dvakrát.
Odchodem na zdravotní penzi uplatnil Jan svůj další talent a plných deset let působil na Katedře architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze. Jako externí učitel byl důsledný, opakovaně žádaný.
Jan Kerel byl bohem obdařený a poctivý architekt. Ale nejenom to, Honza byl také dobrý brach. Byl rád s námi, a my byli rádi s ním. Těšili jsme se z jeho vřelosti, smyslu pro humor, z jeho samozřejmé laskavosti. Byl vstřícný a obětavý. Neobtěžoval okolí stesky ani hubováním. O svou prezentaci se málo staral. Měl slabost na lidi, na výtvarné malování a také na vzducholodě.
Jan Kerel, nespoutaný a tvořivý duch, vstoupil do věčnosti.